14. ledna 2026 Středisko Na Sioně

Tříkrálová sbírka (z cyklu Příběhy ze Střediska Na Sioně)

Tak už se to zase blíží… říkám si každý rok koncem listopadu. Možná si říkáte proč tak brzy? Ono se totiž nekoleduje jen v Kutné Hoře. Je potřeba připravit kasičky pro obce v celém poděbradsko-kutnohorském vikariátu, aby se včas, tzn. ještě před Vánocemi, rozvezly a zapečetily na obecních úřadech. Mám to rozvážení kasiček ráda, zvlášť když je aspoň trochu bílo, i když raději na polích a ne na silnici. Je to nádhera projíždět zasněženými lesy kolem Sázavy a kochat se zimní přírodou. Jednou jsme dokonce viděli na zamrzlé řece běžkaře. Tomu říkám odvaha!  

Letos nás hned po nástupu do auta varuje výstražná kontrolka, která hlásí málo nafouknutá kola. Protože jedeme hned na první úřad kolem benzínky, chystáme se tedy dofouknout tam. Pro hadici se musí dovnitř do obchodu, kde nás ale čeká zklamání – hadice je rozbitá a prý by nám spíš kola vycucla, než nafoukla… Nezbývá tedy než pokračovat dál s vírou, že dojedeme k další čerpací stanici, což se bohudíky podaří.

Na obecních úřadech už nás znají, takže se těšíme, že teď už vše poběží jako na drátku. Letos podruhé měli dostat všechny potřebné formuláře dopředu mailem. Hned na prvním úřadě se ale ukázalo, že tomu tak není. Když i v další obci paní příslušný e-mail nenašla a nebyl ani ve spamu, říká nám: „Příště to pošlete raději dva dny předem, tady je hodně pomalý internet.“
Nakonec jsme se dočkali a nechali si pro jistotu několik formulářů vytisknout. To se ukázalo být velmi prozíravé, protože hned v další obci byli na úřadě ve fázi stěhování. Na naši otázku, zda mají vše připravené, paní jenom mávla rukou za sebe: „A nevíte, kde?“ V místnosti už nebylo skoro nic… V další vesnici, kde jsem já osobně už několik let kasičky nerozvážela, mě oslovuje úřednice s otázkou na moje jméno za svobodna a zjišťujeme, že jsme spolužačky ze základky. Inu, svět je malý….

V lednu pak vždycky odvážím pokladničky v pátek před sbírkou do sedlecké katedrály, odkud stejně jako od sv. Jakuba v Kutné Hoře potom v sobotu po požehnání vycházejí všichni koledníci do svých rajónů. Vzpomínám na první koledování svého nejmladšího, který chodil se mnou ve skupince od svých 3 let. Ke konci už sotva pletl nohama, takže si před každými dveřmi lehl na práh, aby si, než někdo otevře, aspoň chvilku odpočinul. Odvést domů ale nechtěl, protože přece musel celou naši oblast projít s námi.

Jednou zase celou dobu hodně sněžilo a zvlášť pro menší děti bylo brodění sněhem hodně náročné. U jednoho domku třetí král neodhadl šířku přístupového můstku, šlápl vedle a zapadl po pás do sněhu. Když jsme zazvonili u jiného domu, zevnitř se ozvalo: „Tady nikdo není…“ a neotevřeli nám. Jak vidíte, někdy se i zasmějeme. Jindy jsme měli ve skupince krále, který měl strach ze psů. V jedné ulici jich bylo plno. Když se rozštěkali, zůstal raději na kraji a připojil se k nám, až když jsme ulici prošli.

Zvlášť starší lidé, kteří jsou často osamělí, bývají vděční za zazpívání, popovídání a pohled na děti  v kostýmech jim rozjasní oči. Nejsilnější zážitek asi byl, když nás starší paní  pozvala dovnitř, kde v pokoji ležel její umírající manžel. Když jsme dozpívali, měli oba slzy v očích.

Vydržet pár hodin chladu, nepohody nebo někde i odmítnutí za takové chvíle určitě stojí.

Takže - pokud budu živá a zdravá, jdu za rok zase!