„Vše se zdálo být normální, Honzík nám rostl a učil se nové věci. Jak ale plynul čas, uvědomili jsme si, že nemluví, neumí si hrát a jeho vrstevníci ho nezajímají,“ vzpomíná chlapcova maminka Simona, která nejprve hledala informace na internetu a nakonec se obrátila o pomoc na lékaře.

„Začal kolotoč zjišťování diagnózy a strach, co nás čeká. Navštívili jsme dětskou doktorku v Motole, která Honzíka vyšetřila a dala nám kontakt na ranou péči. Diagnóza zněla: dětský autismus, hyperkinetický syndrom, středně těžká mentální retardace a pár dalších ,drobností´,“ líčí nelehké okamžiky v životě své rodiny paní Simona.

Krok za krokem s pomocí Charity

Loni k nim začaly dojíždět pracovnice rané péče z Oblastní charity Kutná Hora. „Měli jsme ohromné štěstí, protože ten rok na podzim zahájily projekt Behaviorální terapie pro práci s dětmi s poruchami autistického spektra,“ říká Honzíkova maminka. Zpočátku to bylo těžké. Museli dojíždět dvakrát týdně přes sedmdesát kilometrů tam i zpět a příliš nechápali, v čem vlastně terapie spočívá.

„Učili jsme se, jak syna udržet u stolečku, co dělat, když má vzdor a vzteká se. Honzíka jsme při terapii i více poznali a tak trochu prolomili jeho ego,“ vysvětluje Simona, která je dnes také ráda, že už ví, co má se synem dělat při jeho afektech v obchodě, v metru nebo jinde ve větší společnosti lidí.

Co rodině terapie vzala a dala

„Díky behaviorální metodě Honzík udělal nesmírné pokroky, co se týká očního kontaktu, který před tím vůbec nenavazoval. Začal mluvit, tedy spíš říkat slova. A pak jednou složil větu, kterou jsme ho naučili: ,Já chci pít´,“ vypráví paní Simona. Chlapec taky krásně imituje, vnímá a už ví, co po něm maminka chce, takže je s ním daleko lehčí práce.

Tato terapie je také velmi náročná na čas. Rodiče se musí synovi mnohem více věnovat při hraní i každodenních běžných činnostech. Honzíkova rodina se s tím ale dokázala „poprat“.

Jděte do toho

A co bude dál? „Abych pravdu řekla, tak vůbec netuším. Nemá smysl se tím moc zabývat. Žiji prostě přítomností,“ svěřuje se chlapcova maminka. Každý den bere jako novou výzvu a rodičům, kteří mají stejné problémy, radí: „Pokud máte ve svém okolí možnost behaviorální terapie se svým děťátkem, jděte do toho. Výsledky jsou vidět. Je to krásný pocit, když vám okolí řekne, jak se vaše dítě změnilo a že mu terapie prospívají. A vy pak víte, že tuto práci neděláte zbytečně.“

„Rané péči jsme vděčni za vše, co pro nás, a hlavně Honzíka, dodnes dělají. Nesmírně si vážím toho, jak umí rodiče podpořit, lidsky si popovídat a pomáhat jim,“ oceňuje paní Simona službu sociálních pracovnic z kutnohorské rané péče.

Zdroj: Jana Karasová, 6. 12. 2016