28. dubna 2026 Středisko Na Sioně

Raná péče očima klientské maminky (z cyklu Příběhy ze Střediska Na Sioně)

V dalším článku z cyklu Příběhy ze Střediska Na Sioně se můžete začíst do výpovědi maminky, jejíž rodina využívá naši službu rané péče. Rozhovor jsem s maminkou vedla v jejich domácnosti a odpovědi jsem se na papíře snažila upravovat pouze minimálně, aby vynikla jejich autenticita. 

Vzpomenete si na moment, kdy jste o rané péči slyšela poprvé? Kdo vám ji doporučil? 

Ranou péči… Byla mi doporučena na logopedii v Senicích, kde jsme byli, protože jsem na začátku sháněla někoho, kdo nám pomůže udělat Kačence diagnózu. Byli jsme v Nautisu v Praze a doporučili nám tam logopedii. Já jsem našla Senice, paní doktorku a tam nám právě doporučili, že by bylo vhodné, aby na pravidelné bázi právě k nám někdo docházel. Kdo nám bude dávat taky zpětnou vazbu. Popisovala to jako pravidelnější logopedii s intenzivnějším kontaktem, tak právě z toho důvodu jsem tu ranou péči začala řešit. 

Jaké jste měla pocity nebo obavy, než k vám domů přijela poradkyně úplně poprvé? 

Hodnocení. Jak na tom je dítě, že se třeba ukáže, že ne všechno dělám dobře. Nebo že nám řekne, že to nepůjde spravit, a bála jsem se toho, jak budeme působit. Nejvíc jsem se bála toho hodnocení.

Když se v myšlenkách vrátíte na úplný začátek, když jste nás vyhledala - co se vám tehdy honilo hlavou? Jaký to byl pocit, když ta první konzultace u vás doma skončila? 

Úleva. Nejdřív jsem byla nervózní, protože jste tady byly dvě. Takže jsem měla pocit, že nemám prostor věnovat se dítěti a být vám k ruce, abyste viděla, jak spolu pracujeme, a zároveň jsem se snažila odpovídat nějak smysluplně, takže jsem byla trošku ve stresu. Ve stresu, aby, opět, jsme udělali dobrý dojem a aby bylo dostatečně vidět to, co děláme standardně, a aby to nebylo horší než obvykle, aby to nevypovídalo o tom, že třeba se něco dělá špatně. 

Ale jiné pocity byly po té druhé konzultaci. Když už jste tady byla sama, to naopak bylo strašně příjemné a cítila jsem se dobře. Měli jsme od vás zpětnou vazbu, Kačence jste se hrozně líbila. A ty rady stran toho, co třeba dělat líp nebo jak reagovat, nebo jak dítě naučit uklízet – v uvozovkách drobnosti – tak strašně ulehčovaly ty věci, které už jsem měla načtené, ale z praktického hlediska, jakou s tím máte zkušenost. Takže po druhém sezení jsem se cítila naopak velice dobře. Vždycky jsme se těšili, než znovu přijedete.

 Jak byste vlastními slovy popsala někomu, kdo ranou péči nezná, co to vlastně znamená? Co se děje, když k vám přijedeme? 

 Jak bych to někomu popsala… Já jsem špatná ve vysvětlování a květnatím, ale já bych řekla, že raná péče je o tom, že se jedná o intenzivní kontakt s pracovníkem, který má dostatek zkušeností, co se týče práce s dětmi. Objektivně zhodnotí to, jak na tom dítě je. Dá nám rady, případně je tady jako podpora pro rodiče. Protože u vás mně to extrémně fungovalo. U spousty odborníků vidím, že se zajímá o Kačenku, u některých vidím, že se v tom vyznají a jsou to dobře cílené rady. A u vás bylo nejen tohle, ale zároveň jsem se cítila příjemně, že mě jste podporovala. Dávala jste mi zpětnou vazbu i o tom, co zažívají jiní rodiče a tak, takže to fungovalo nejen jako edukace, ale řekla bych, že to funguje i jako taková podpora pro rodiče, aby se líp zorientoval. A případně věděl, kam se obrátit, je to taková podpora pro rodinu.

Překvapilo vás na naší službě něco? Například to, že si víc hrajeme, než cvičíme, že řešíme i příspěvky na péči, půjčujeme hračky…

My jsme teda byli úplně nadšení z půjčování hraček, protože Kačenka málokdy u něčeho vydrží a kupuje se to hrozně naslepo. Takže u vás to bylo perfektní, že jsme si nejen ty věci vyzkoušeli – ona zkoušela nové věci, co mě třeba ani nenapadlo – a když se jí něco líbilo, tak jsme nemuseli vyhazovat pokaždé na těch 14 dní nesmyslné množství peněz a mohli jsme si ty věci půjčovat. To za mě je úplně úžasné a myslím si, že to podpoří spoustu rodičů, kteří si to nemůžou dovolit. Protože my nechceme, ale někteří nemůžou.

Takže to mně přišlo úplně úžasný. A jestli si víc hrajeme, než cvičíme? Bylo to příjemné překvapení. Já jsem právě očekávala, že to bude víc formou, jako to třeba probíhá na logopedii, že právě sledují dítě, dávají vazbu, něco říkají stroze… a byla jsem překvapená, že vy to děláte fakt formou té hry a příjemně. Jste naladěná na to dítě a reagovala jste na to, co dělalo, že jste to neměla naučený. Když byla ticho, tak jste si s ní hrála tiše, když jste věděla, že si chce povídat, tak jste si s ní povídala. Nenapomínala jste ji, směřovala jste ji hezkým stylem, z čehož jsem si brala věci i já, takže to mě upřímně velice překvapilo a brala bych to jako pozitivní překvapení. 

Máte z našich setkání nějaký oblíbený moment nebo vzpomínku, která vám utkvěla v hlavě? 

Měli jsme jedno sezení, které jsme si s Kačenkou užily extrémně. To jste tady u nás byla snad hodinu a půl. Já vím, že už od začátku, kdy jsme vás vyhlíželi z okna, tak Kačenka běžela úplně natěšeně za vámi a v tu chvíli už jsem věděla, že si vás zamilovala. A já už jsem se cítila taky příjemně. Mně to taky chvilku trvá, než se někde uvolním. Takže vím, že tohle bylo první sezení, kde to bylo extrémně příjemný. Příjemně jsme se smáli jak s dítětem, tak… nebylo to vyloučený, že byste se bavila jenom s dítětem a ne se mnou, nebo jenom se mnou a ne s dítětem, ale že jsme tak během toho sezení, a potom už dále vlastně vždycky, komunikovali všichni spolu. Byla tam příjemná interakce a bylo to, jako kdyby za námi docházela moje kamarádka, která si hraje i s dítětem. Tak jsem to vnímala od té doby. 

Když se ohlédnete zpátky, v čem vidíte u Kačenky největší posun od doby, co spolupracujeme?

 Největší posun… tu základní sebeobsluhu. Ty tipy, které jste nám dávala, jak uklízet a tak dále. Takže nejdřív ty základní věci. Já, když jsem vám říkala zdroje, odkud čerpám, že sleduji nějaké psycholožky, tak vy jste mi doplňovala ty informace. Případně dávala mi možnost jiných zdrojů, takže i tipy, jak mluvit s dítětem, jaký dělat cviky, aby se to řečový centrum víc… na logopedii to popisovali, že se musí propojit levá a pravá hemisféra, a vy jste nám dávala tipy, jak to dělat. Takže to vnímám tak, že i díky vám se Kačenka rozmluvila, že i díky vám začala být samostatnější a začala dělat to, co normální děti.

Kačenka, jak byla na začátku napřed, tak v době, kdy jste začala chodit, tak už tam byla ta druhá stagnace, takže díky tomu se začaly zase dít nějaký věci. Já to vnímám jako pozitivum pro Kačenku a pro mě, že ve vás mám podporu. Když něco nevím, tak se doptávám. Ty otázky jsou někdy dlouhý a vyčerpávající, takže já vás vnímám všeobecně jako takovou záchranu, když k nám přijedete a s něčím si nevíme rady, nebo chceme udělat nějaké rozhodnutí. Dokázali bychom to rozhodnutí udělat, ale já jsem ráda, že to s vámi můžu prokonzultovat a že mi dáte třeba vhled. Někdy mi to potvrdíte, někdy ne, takže já jsem ráda, že mám někoho, kdo tomu rozumí a dá mi zpětnou vazbu, jak to vnímá on.

Raná péče není jen o dítěti, ale o celé rodině. V čem služba nejvíce pomohla nebo ulevila vám osobně jako mámě? 

Psychicky. Já na sebe kladu extrémní nároky, co se týče péče o Kačenku. Já ji vnímám tak, že se o ni starám jako o moje vnitřní zraněný dítě. Takže jsem si péčí o Kačenku léčila svoje vlastní traumátka z dětství a furt jsem měla pocit, že nedělám dost, nebo že bych měla dělat něco jiného. Vy mě podpoříte, řeknete mi, že ty pocity jsou normální, dáte mi zpětnou vazbu… hezky. Mně to pomáhá i stran toho, že jsem se cítila jako lepší máma, protože jste mi říkala, že to, co dělám je hezký a že se nad tím vůbec zamýšlím. Takže jsem zjistila, že to, jak se snažím věci dělat a vnímat, ne vždycky je standardem a trošku mě to uklidnilo. Že jsem se trošku uvolnila a dělala to klidněji a volněji. Mně to ulehčilo přístup ke Kačence a koukat se na vše ne tak ve stresu, ale víc v pohodě. 

Mnoho rodičů váhá, jestli si o ranou péči říct, bojí se nálepky, nebo neví co čekat. Co byste jim z vlastní zkušenosti vzkázala? 

Já bych se vůbec nebála nálepky. Vždycky se u nás řešilo, co si kdo myslí, ale ty benefity jsou tak obrovský, že jestli jsem měla na začátku první konzultace nějaké obavy, tak na těch dalších se to úplně rozptýlilo. Já jsem o tom komunikovala s přáteli úplně běžně. Když jsem říkala „zítra nám přijede raná péče, nemůžeme“, tak koukali a ptali se, co děláte a já jsem to brala úplně naopak. Byla jsem na to pyšná. Popisovala jsem to, jak je to skvělý, až mi přišlo, že mi to pak někdo záviděl, jak jsem to skvěle popsala. Takže já si myslím, že je to obrovský benefit jak pro dítě, tak pro rodiče. A vůbec bych neřešila, co si ostatní myslí, protože ostatní vás šťastnými neudělají. Takže vřele bych to doporučila, jestli bude mít někdo vás, tak bych na vás dala mašli a poslala vás jako dar. 

Obávám se, až k nám přestanete chodit. Opravdu se toho obávám, protože mně je to příjemný. Kačenka se na vás těší… už si to popravdě moc neumím představit, že za námi nedojíždíte. Bude to velká změna, protože už to budou dva roky, co k nám chodíte? Ještě ne? Tyjo, tak to mám pocit, jako byste tady byla už sto let. Takže z toho mám asi největší obavy. Jinak jaký máte přístup a všechno, tak já jsem z toho úplně nadšená. Díky bohu za lidi, jako jste vy.

Děkuji za rozhovor.