Na první pohled úplně normální dítě, nadprůměrně inteligentní, od malička projevující smysl pro geometrii a uspořádání předmětů v prostoru, jako by byla konstruktér s mnoha lety praxe. A to, že se často kvůli něčemu nečekaně rozčílila a začala křičet, nám vlastně také přišlo celkem běžné. Vždycky jsme si vzpomněli na několik lidí z rodiny, kteří jsou nebo byli úplně stejní.

Jenže život s takovým dítětem, i když se vlastně nic zásadního neděje, je trochu náročný. Cokoliv, co plánujete, nebo třeba jen chcete říct, dlouho promýšlíte s jedinou otázkou: "Nebude z toho zase problém?" Vytrácí se lehkost, hravost a radost, která k životu s dětmi patří. Ke společným aktivitám s dítětem musíte hledat odvahu a děláte je prostě proto, že to nějak automaticky vyplývá z rodičovské lásky. Jenže spolužáci a vrstevníci nic z toho nemusí. Ani nechtějí. U nich si dobré vztahy buď zasloužíte, nebo ne.

Markéta byla osamělá a trápila se otázkami: „Proč se se mnou nikdo nechce bavit? Proč jsou na mě všichni naštvaní? Co mám dělat jinak?“ Na skupinkách Na Sioně postupně začala zjišťovat, co od ní lidé v jejím okolí očekávají a jak má s nimi komunikovat. Zkrátka jste jí dokázali vysvětlit, jaká jsou pravidla soužití s ostatními. A ono to funguje.

Markéta vnímá, že i nám, rodičům, je s ní dobře. Že nemáme nervy z toho, jaký se zase objeví problém. A za to jsme vděční ze všeho nejvíc. Pomohli jste nám navázat krásný vztah s naším dítětem. Děkujeme!

Tatínek Markéty, únor 2026