25. srpna 2025 Středisko Na Sioně

Den, kdy se setřela hranice mezi profesionalitou a lidskostí (z cyklu Příběhy ze Střediska Na Sioně)

Dnes byl den, který se mi nesmazatelně zapsal do paměti. Nedávno jsem otevřela telefon a našla zprávu od maminky, kterou jsem navštěvovala už dva roky. Psala, že její chlapeček zemřel. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě před měsícem jsem u nich byla, hrál si, smál se, nic nenasvědčovalo tomu, že přijde tak náhlý konec.

Dnes jsem musela vyzvednout pomůcky a ukončit službu. Už samotná cesta do rodiny byla těžká, cítila jsem v hrudi svíravý pocit a přemýšlela, jaké budou ty chvíle u nich doma. Maminka mě přivítala klidně, i když s obrovským smutkem v očích. Pozvala mě dál.

V obývacím pokoji byly vystavené jeho fotografie, na komodě hořela svíčka a vedle ní stála květina. Tiché svědectví o lásce, která přetrvává i po smrti. Maminka mi vyprávěla, co se stalo, jak poslední chvíle probíhaly. Naslouchala jsem, cítila její bolest, a přesto jsem musela být oporou. Bylo to nesmírně těžké, profesně i lidsky.

Poskytla jsem jí informace, které v takové chvíli potřebuje: o úmrtním listu, i o organizacích, které pomáhají rodinám po ztrátě dítěte. Zároveň jsem cítila, že to nejdůležitější, co mohu dát, je prostá lidská blízkost a možnost sdílet její bolest.

Loučila jsem se s pocitem hlubokého zármutku, ale i vděčnosti, že jsem mohla být součástí života tohoto chlapečka a jeho rodiny, že jsem mohla nabídnout podporu i v těch nejtěžších chvílích. Ten den pro mě nebyl jen „špatným pracovním dnem“. Byl to den, kdy se hranice mezi profesí a lidskostí úplně setřela.