Na jedné straně fenomenální paměť, na druhé problémy s komunikací a s vyjádřením emocí. Tak se projevuje autismus u třináctiletého chlapce, který dvakrát týdně navštěvuje Středisko kutnohorské Charity Na Sioně. Učí se tu navazovat kontakt s vrstevníky a také větší samostatnosti pod vedením sociálních pracovnic Moniky a Ireny. A dělá viditelné pokroky i díky trpělivosti rodičů. Do Střediska Na Sioně chodí pátým rokem. Díky tomu má mnohem menší komunikační blok, není tak vzdorovitý a lépe zvládá běžné dovednosti. „Naučil se tady třeba, jak má sám nakupovat,“ kvituje jeho maminka. Každý rok pak rád jezdí s dětmi z charitního centra na tábor a zlepšil se tam i v plavání.

Prospěl mu také přechod na novou školu, kde mu pomáhá asistentka pedagoga, se kterou si rozumí. „Na vysvědčení měl vyznamenání a už nemá takový problém se zkoušením u tabule nebo přečíst ve třídě svůj referát,“ říká s radostí jeho maminka.

Aktivizační služba, kam dochází, je určena dětem i dospělým do 26 let s lehčí formou autismu nebo ADHD. „Mají možnost si tu říct, co je štve i těší, aby to bylo pro ostatní přijatelné. Po krůčcích se stávají vnímavějšími k potřebám druhých. Nacvičují si s námi, co jim dělá potíže, a učí se samostatnosti v běžných věcech,“ vypočítává vedoucí střediska Markéta Sieglová.

Navzdory osudu

Že je syn jiný a výjimečný, se ukázalo hned ve školce. Rozmluvil se až ve čtyřech letech, ale v pěti už uměl sám číst. „Má rád výlety a muziku, k tomu ho vedeme od malička. Zná snad všechny hrady a města v republice,“ líčí jeho maminka. A stále ho něco fascinuje. „Teď je to elektronika a televize. Má v malíčku sportovní statistiky, dříve to byl kalendář nebo dopravní značky. Jenže základní běžné činnosti jsou pro něj problém. Potřebuje pevná pravidla a musíme ho pořád motivovat,“ povzdychne si chlapcova maminka.

S manželem se shodnou, že i když to není vždycky jednoduché, snaží se brát život takový, jaký je, a jsou moc rádi za každou pomoc.

Charita je rodinám oporou

Vychovávat dítě s autismem je vyčerpávající, ale naštěstí na to nejsou rodiče sami. Kutnohorské Středisko Na Sioně takovým rodinám poskytuje ranou péči i zmíněnou aktivizační službu. Centrum pro rodiče pořádá setkání, pobyty a přednášky, kde mohou sdílet zkušenosti. „Je moc povzbuzující, když se dítko po našem úsilí a práci rozvíjí. Prožíváme pak stejný pocit nadšení jako jeho rodiče. Žasnu nad jejich vděčností za každý drobný krůček a vnímám i velikánskou Boží pomoc,“ říká vedoucí střediska Markéta Sieglová.

Asi největší obavy mají rodiče z budoucnosti. Ta se zatím rýsuje nadějně. Je na dobré cestě vystudovat a jednou se stát třeba „ajťákem“ nebo statistikem. Tak to alespoň vidí jeho maminka.

Zdroj: Jana Karasová, 1. 4. 2019